Obřady Kola roku

Jedná se o obřady ročního slunečního cyklu, kdy naši předci při svých obřadech uctívali síly, bohy a bytosti daného období. Skrze tyto obřady se naše síly spojí se silami našich předků, s ročním obdobím a s bohy, které tomuto období vládnou. Letní slunovrat je Koupadelnými svátky. Zimní slunovrat je Kračun, na které navazuje Koleda a Velké Velesovy svátky zakončené Vodokřesem. Jarní rovnodennost je spojena s Vesnou, Jarilem a vynášením Morany. Podzimní rovnodennost je spojena s dožínkami. Dále tu pak jsou Hromnice, Noc ohňů, oslava žní, posledním ze svátků je Oslava Návu.

Hromnice

Zima se v lidové tradici setkávala s létem již na Hromnice (2. 2.), které naši předkové vnímali jako první jarní den. Jaro již bylo cítit ve vzduchu a síly probouzející se přírody se pouštěly poprvé do křížku se zimou - Moranou. Říká se, že jsou Hromnice jediným dnem v zimním období, kdy z nebes na předzvěst vítězství jara udeří Perunův hrom. Snad proto se v kostelech světily voskové svíčky, které dokázaly ochránit dům před úderem blesku. Tento obyčej zřejmě navázal na starší očistné obřady spojené s ohněm, v prvé řadě s obřadním uhasínáním ohně starého a zapalováním toho nového, očištěného. Jelikož na českém venkově Hromnicemi končily vánoční svátky, můžeme tuto očistu spojit s posvátným zaháněním škodlivých sil z domu, usedlosti a potažmo celé vesnice po dlouhé zimě, o němž se v našem vyprávění ještě několikrát zmíníme. Naši předkové zároveň věřili, že si lze naklonit jednotlivá božstva. To dokládají i zprávy ze staré Litvy, kde počátkem února ctili především Perkūna (slovanského Peruna), boha hromu, kterého mimo jiné prosili o dostatek deště a potažmo tedy i o dobrou úrodu nadcházejícího léta. Svým významovým charakterem však nejsou Hromnice nijak ojedinělé, ale spadají do stejného cyklu svátečních dní jako nám dobře známý masopust.

Provoda

Jarní rovnodennost slavily národy po celém světě - Keltové, Germáni, Mayové, Řekové, Římané - a samozřejmě také Slované.

U nich začátek nového zemědělského roku doprovázel mýtus o sličném udatném mladém bohovi Jarilovi (zvaném též Jarovítovi, po přijetí křesťanství proměněném ve svatého Jiří), který přijíždí na bílém koni, aby bojoval se zlým drakem (zvaným též Zmej, jenž mohl v mýtu zosobňovat Kostěje nebo Černoboha). Od matky Mokoš (Matička Země) dostal zlatý klíč, kterým má otevřít zemi, aby se znovu probrala k životu a začala plodit. Drak je zabit, ale sám Jarilo v těžkém souboji s drakem umírá. Svůl úkol však splnil, nebesa se otvírají a sesílají na zem déšť, který přináší životadárnou vláhu. Příroda se probouzí a začíná znovu rodit.

Tento mýtus žije vlastně dodnes v podobě tzv. Vynášení smrtky či Morany. Původní název Provoda pochází právě z tohoto zvyku, tzv. "neděle provodní", kdy se vyprovázela Morana (Mora, Mořena, Mařena, Smrtholka), představitelka zimy, jejíhož konce se lidé už nemohli dočkat, a proto se jí symbolicky zbavovali. Její jméno je pravděpodobně odvozeno od slovního kořene mar-, mor- čili "smrt". Průvod vynesl Moranu za vesnici, kde ji jako symbol smrti, nemoci, bídy a všeho zlého hodil do vody nebo svrhnul ze skály. Postavu "smrti" představovala figurína, která se obvykle vyráběla z dřevěné hole obalené slámou a oblečené do dívčích šatů. Byla ozdobena pentlemi a na krk se jí věšely náhrdelníky z bílých vyfouknutých vajec a prázdných šnečích ulit (symboly smrti). Zpátky do vsi pak mladé dívky přinášely svěží rašící větvičky zdobené pentlemi, kterým se říkalo "líto, létečko". Ty ve své podstatě symbolizují příchod jarní bohyně Vesny, kterou lze označit za ženský protějšek Jarila, či snad i za jeho snoubenku. S opentlenými větvičkami pak chodil průvod od domu k domu, ohlašoval konec zimy, za což byl hospodáři obdarován. Přitom se tančilo, zpívalo a nakonec se z dárků uspořádala hostina. Zcela jistě to také nebyla jednodenní oslava, naši předkové slavili dlouho, někdy i dva týdny. Rituál kulminoval právě v den rovnodennosti. Veliké noci je mimo jiné další z názvů pro rituály týkající se jarní rovnodennosti. (Křesťanské Velikonoce nejsou vlastně nic jiné než obdoba tohoto svátku, viz Smrtná neděle, která o dva týdny předchází neděli Velikonoční).

Pomlázka a kraslice /z ruského krásnyj= červený/ jsou také pohanskými zvyky a ne křesťanskými. Mladé pruty mají předávat svoji omlazující sílu ženě, jako partnerce sedláka. Pomlázka byla nejvýznamnější součástí oslav. Sílu tohoto zvyku dokazuje i to, že se udržel až do dnešní doby. Nejstarší záznamy o mrskání neboli "pomlazení" pocházejí z přelomu 14. a 15. století a hovoří o šlehání metlami z mladých vrbových proutků. Mrskali se navzájem muži, ženy, chlapci i dívky. Tento zvyk byl původně rituálem, využívajícím magických vlastností jarních zelených ratolestí. Podobné praktiky byly obvyklé v různých zemích, ale velikonoční mrskání je zvyk typický pro západní Slovany, kde je nejrozšířenější.

Červená barva je zase symbolem slunce, hned příští den je delší než noc, je to tedy vítězství slunce symbolizované právě onou červenou barvou. Díky tomu se také tyto svátky nazývají někdy "červené" a také z tohoto důvodu se vajíčka barvila zásadně na červeno. Po staletí se barvila jen plná vejce - jinak by ztrácela svůj význam a magickou funkci. Vyfouknutá zdobená vejce se objevila až ve 20. letech minulého století. Tradiční červená barva, kterou byla vejce původně zdobena, byla také symbolem krve, zdroje životní síly, ale také ohně či dozrálého ovoce - symbolizovala tedy také život, lásku a ochranu. Vajíčka byla pro naše slovanské předky symbolem životní síly, obnovy, života, znovuzrození, ale i smrti, představují tedy současně začátek i konec. I z těchto důvodů byla vajíčka od 7. do 11. století vkládána do hrobů, často přímo do klína zemřelého. Archeologové je našli v hrobech z období Velké Moravy, ale i na místech posledního odpočinku přemyslovských knížat. Nejstarší nález zdobeného vajíčka u nás pochází z pohřebiště ve Velkých Hostěrádkách na Břeclavsku. Je datovaný do let 1020 - 1030 a jedná se o zbytky červeného vejce s geometrickými ornamenty.

Tak jako se při jarní rovnodennosti vyprovází Morana, vítá se bohyně Mokoš, symbolizující princip života, plodnosti a matky. V této době je zobrazována jako mladá žena /viz. i symbol omlazení skrze pomlázku/. Sedlák se selkou provádějí rituální kopulaci v první vyorané brázdě, aby pole dobře plodilo. Úrodnost země měly podpořit i další obřady. Mezi ně patřily i kvetoucí větvičky vrby jívy, také nazývané kočičky - symbol přicházejícího jara. Tyto větvičky se zapichovaly na okraj pole (nebo záhonů na zahradě) a sloužily jako ochrana dobré úrody. Ten den se nesmělo pracovat se zemí, ani se jí nikdo nesměl dotknout.

Při jarní rovnodennosti se také poprvé projevuje magická energie bohyně Lady. Je možné, že její uctívání souvisí s prvními jarními dešti, neboť jméno bohyně Lady je zmiňováno v písních a rituálech za účelem přivolání deště. Velký význam se také připisoval rituálnímu očišťování. Lidé časně ráno vstávali a omývali se rosou nebo se šli umýt k potoku, což působilo jako ochrana před nemocemi. Největší ozdravný účinek měla koupel v místě soutoku několika pramenů, obzvláště bylo-li to ještě za tmy, přičemž celý rituál musel proběhnout mlčky. Lidé se koupali nazí. Jedná se o velmi starý zvyk, který se církev snažila potlačit už od raného středověku - prameny a potoky, u kterých se "čarovalo", byly dávány do klatby.

Dále hospodyně v tuto dobu prováděly i "jarní úklid" v domě - zametly a smetí pálily, odnášely za vesnici nebo aspoň házely za plot.

Další informace např.: https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%ADt%C3%A1n%C3%AD_jara - "Vítání jara"

https://cs.wikipedia.org/wiki/Morana - "Morana"

https://cs.wikipedia.org/wiki/Velikonoce - "Velikonoce"

https://cs.wikipedia.org/wiki/Rovnodennost - "Rovnodennost"

Velesova noc, Noc ohňů a Máj

Velesova noc je kouzelnou nocí z 30. dubna na 1. května, kdy Černoboh s konečnou platností předává vládu nad ročním koloběhem do rukou Běloboha. Říká se, že brány podsvětí zůstávají během tajemstvím opředené noci otevřeny dokořán až do prvního kohoutího zakokrhání. Prvomájový svátek je zasvěcen bohyni Živě.

Filipojakubskou / Valpuržinu noc čili Pálení čarodějnic si připomínáme na předělu dubna a května. V lidovém podání se této noci otevírají brány podsvětí, poklady prozrazuje modré světélkování a čarodějnice se slétají na vysokých kopcích ke svým rejům. Jde dodnes o poměrně rozšířený a živý zvyk v mnoha částech starého kontinentu. Lidé se po setmění schází u hořících ohňů umístěných obvykle na vyvýšených místech a slaví příchod jara. V některých částech Evropy se staví májka. Současní rodnověrci počítají tuto noc mezi posvátné okamžiky obřadního roku.

Obřadní ohně pálí poslední zbytky zimy, kdy plnou vládu nad zemí přebírají bohové Svargy - letní božstva. Síla ohně se používá nejen k očištění posledních zbytků zimy, ale i jako element k nastartování růstu a plnodnosti. V noci po ohnivých rituálech přicházejí sexuální rituály spojené s plodností nejen polí, ale i hospodářských zvířat.

První Máj je svátkem zamilovaných, kdy se rituálně "staví" Májky. Muži do vesnice přinesou z lesa strom (smrk či břízu). Ženy špičku stromu ozdobí pentlemi, či kruhem s pentlemi.

V následujícím týdnu Jarní Dědy (také Návský týden) je cyklem svátků vzpomínek na zesnulé předky, jelikož návky (duše zemřelých) v tomto období navštěvují své pozemské rodiny. Rodnověrec by se měl radovat z toho, že se může setkat se svými nežijícími příbuznými a uctít je např. rituálními souboji na vyvýšeninách. Hovoříme o vzpomínkách na zesnulé, Radunicu, slavenou vždy v úterý tohoto týdne, kterou spojujeme především s návštěvou hrobů příbuzných a stolováním v jejich bezprostřední blízkosti.

Jarní Mokošin svátek čili Den Země je svátkem, kdy se po zimním spánku probouzí Mokoš - "Matka syrá Země". Tohoto dne však mocná bohyně ještě odpočívá, a proto jí nelze rušit orbou, okopávat, vláčet bránami či do ní zarážet kolíky. Kromě Mokoše rodnověrci uctívají také Velesa, dalšího zemského patrona. Volchvové vychází do polí, lehají si do mladé trávy a naslouchají hlasu vycházejícímu z útrob Země

zdroj: MAČUDA, Jiří. Rodnověřské obřady a ruská lidová kultura

https://is.muni.cz/th/xwfjo/Disertacni_prace__Jiri_Macuda__zkevclfd.pdf

Koupadla

Kupala jsou jedním z nejvýznamnějších svátků celého obřadního roku a váží se ke dni letního slunovratu, kdy lid vítá nové roční období potřetí a naposledy v řadě. Je to svátek slunce a vody dávajících počátek všemu živému, čas rozkvětu přírody, která se dostává na samý vrchol svých sil. Kupala stojí na rozhraní dvou ročních období, na samém počátku vegetačního léta a právě tento přelomový okamžik otevírá prostor pro působení nadpřirozených sil. V lesích rozkvétá ohnivý květ kapradí a byliny mají zvláštní moc.

Celý svátek se nese ve znamení vysokých ohňů zasvěcených Dažbogovi, bohu slunce, a obřadních koupelí. Staří Čechové tuto noc označovali jako "Kupadla". Obřad ke společnému uctění solárních božstev (bytostí Svargy) probíhal na vyvýšeném místě a jeho součástí bylo zjevně také poslední loučení s jarní bohyní Vesnou v podobě mladé ozdobené břízky, která byla mladíky i přes odpor děvčat nakonec vhozena do vody. Z kopce se do říčních vod spouštělo hořící kolo symbolizující sluneční kotouč. Svobodné dívky připravené na partnerský život vhazovaly po proudu vodních toků věnečky upletené z devatera kvítí. Pokud svobodný mládenec takový věneček vylovil, dívka se stala jeho. Očista rituální koupelí v době nejsilnějšího slunce, které svou silou nabíjelo vše na zemi. Mladé dvojice, jejichž pouto stvrdily plameny posvátného ohně, přes nějž svorně přeskočily, odcházely do lesů hledat vzájemnou lásku a čerpat tak ze sil této tajemné noci obdařené nebývalou plodivou mocí. Zadaní muži a ženy si měnili své věnečky. Síla ohně se snoubí s očistou vody. Lidé po celou nejkratší noc roku sbírali kouzelné byliny ze kterých se věštilo. Na rozbřesku druhého dne všichni společně přivítali vycházející slunce.

Žně

Oslava úrody a hojnosti.

Dožínky

Oslava podzimní rovnodennosti patří ke čtyřem největším a přelomovým bodům obřadního roku. Svátek Roda a Rožanic je nejen svátkem celého rodu, každičké rodiny i domácího krbu, nese se rovněž v duchu poděkování za veškerou úrodu hospodářského roku. Zrno není pouze sklizeno, ale i vymláceno a bezpečně uloženo v sýpkách, sklepy jsou plné všeho, o co lidé od jara neúnavně pečovali a nastává tedy čas bilancovat. Zemědělci proto od dávných dob připravují velkolepé děkovné hody. Také hody čili posvícení známé z české a moravské lidové tradice jsou tím nedůležitějším svátkem venkovské pospolitosti ještě hluboko ve 20. století, a přestože se jejich termín různí od vesnice k vesnici, nejčastěji probíhají právě na podzim (např. svatováclavské hody). Zatímco nám dobře známá posvícení trvala nejčastěji od neděle do úterka, v dobách před příchodem slovanských věrozvěstů tyto slavnosti musely probíhat jistě mnohem déle.

Vrátíme se však napříč časem o celá staletí nazpět. Ke dni podzimní rovnodennosti se v představách starých Slovanů uzavírají nebesa (Svarga), kam ze světa lidí odchází solární božstva, aby zde přebývala a odpočívala až do nadcházejícího jara. Lidé se s nimi pochopitelně loučili a děkovali jim nejen za úrodu, ale také za vše dobré, co jim v průběhu jejich vlády přinášelo radost a blahobyt. Zároveň se pomocí různých magických praktik, k nimž patřily zejména bohaté obřadní hostiny pořádané společným úsilím obyvatel obce, snažili zajistit i dobrou sklizeň a dostatek hojnosti v příštím hospodářském roce. Samotný obřad tohoto významného svátku se skládal z několika ústředních dějství, a jak již bylo naznačeno, mohl probíhat i v několika na sebe navazujících svátečních dnech. V prvé řadě se přinášeli obětní dary Rodovi a Rožanicím, v jizbě ještě od dožínek trůnil nazdobený poslední snop či věnec zasvěcený Velesovi a lidé během obřadních obchůzek polí nezapomínali ani na Mokoš, tentokrát označovanou za Matku podzimu, které zde ponechávali to nejlepší ze svátečního pečiva. Společně s bohy byly do ráje vyprovázeny rovněž duše zemřelých předků a k těm nejslavnostnějším bodům celých slavností patřila i známá věštba úrody příštího roku, během níž se žrec schovával za pokrmy vyskládanými na stole "do hůrky", popř. za obrovským koláčem známým ze středověké Arkóny, a přitom se všech přítomných tázal, zdali jej vidí. Pokud uslyšel zápornou odpověď, znamenalo to bohatou úrodu v příštím roce, jestliže jej však věřící spatřili, žrec jim žehnal těmito slovy: "Tak ať vám Bohové dopřejí, abyste mne příštího roku neviděli!". Kromě nepřeberného množství obřadního pečiva z té nejlepší mouky ženy připravovaly ty nejvybranější pokrmy, mezi kterými nesmělo samozřejmě chybět maso obětních zvířat.

Den Náv

Nedlouho poté, co se Mokoš uložila k dlouhému spánku, přišel čas poprvé přivítat zimu. Čarovná noc z 31. října na 1. listopadu, kdy Svarog s konečnou platností předává vládu nad ročním koloběhem do rukou božstev zimní polovice roku, patřila nejen Velesovi a Moraně, ale také duším předků, dobrým i zlým. Brány Návu zůstaly až do prvního kohoutího zakokrhání rozevřeny dokořán. Nadešel čas vhodný k čarování a věštbám. Vzpomínkové obyčeje probíhaly počátkem listopadu takřka po celé Evropě. Staří Keltové např. slavili v předvečer 1. listopadu Samain - mezník léta a zimy, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých a duše zemřelých se na čas vrací ke svým živým příbuzným. K příležitosti Svátku Všech svatých a Dušiček bylo zvykem ponechávat přes noc na stole pokrmy zemřelým také v českém a moravském lidovém prostředí. Peklo se speciální obřadní pečivo, tzv. kosti a dušičky, lidé zdobili hroby a místy se koledovalo.

Poslední říjnová noc skončila, lidé navštěvovali hroby svých zesnulých příbuzných a přinášeli jim drobné dary. Podzimní Dědy zřejmě trvaly několik dní, pravděpodobně sedm. Byl to týden vzpomínek na zesnulé, období tryzny a dalších obřadů zasvěcených předkům. Předtím, než se duše rodičů a prarodičů odebraly zpět do ráje, jejich děti se s nimi snažily dostatečně uctivě rozloučit. O průběhu Dušiček u nás jsme se již zmínili, podíváme se tedy ke Slovanům z východní části Evropy. Na sobotu před svátkem velikého mučedníka Dimitrije Soluňského (26. října) připadá v pravoslavném prostředí tzv. Dmitrijevská sobota zasvěcená vzpomínkám na zesnulé rodiče. Šlo o svátky rodinné, a tak slavnostní nádech měla především domácí tryzna. K večeři hospodář zval duše předků, pro které přes noc ponechávali na připraveném talíři část pokrmů. Když se brány Návu opět uzavřely, osady ztichly a nad krajem rozprostřela svůj tajemný závoj blížící se zima, kterou rušily již jen veselé svátky pastýřů zasvěcené nejen poslednímu výhonu dobytka před jeho zimním ustájením, ale také posledním záchvěvům podzimu. V těchto dnech se zabíjela drůbež. Zatímco ruské hospodyně připravovaly na "Kuzminky" slepice, v českých zemích se na svátek svatého Martina (11. 11.) obřadně zabíjela husa, z jejíchž kostí lidé předpovídali, jaká bude zima. Peklo se také obřadní pečivo svým tvarem připomínající rohy dobytka. Obdobné svátky však známe i z dalších částí Evropy. Jde vlastně o podzimní paralelu jarního svátku pastýřů spojeného s prvním výhonem skotu.

Kračun

Je oslavou zimního slunovratu, kdy kostlivý bůh Kostěj bere život umírajícímu slunci v době nejtmavšího dne v roce. Následující den jménem Koljada - Koleda začne ve své výhni kovat Svarog nové slunce, které kove v následujícím období Velkých Velesových svátků. Poslední den, kdy Svarogovy jiskry z kovadliny padají do vody, je tato voda jimi posvěcena dnem, který se jmenuje Vodokřes - Vodokrjes.

Použité zdroje:

Mgr. Jiří Mačuda, PhD.
https://www.slovanskykruh.cz/2018/04/vyrocni-slavnosti-starych-slovanu-jiri-macuda/